Aneb povídání o tom, jak se u nás dědí šití z generace na generaci.

Dnes se s Vámi podělím o článek, který napsala počátkem roku 2014 moje maminka a který byl zveřejněn na portále Ženy sro.

Ze starého nové

Milé ženy, které jste časově hodně vytížené, máte náročné povolání a potřebujete být dokonale upravené a oblečené, tak můj článek raději nečtěte. Je spíše určen maminkám na mateřské dovolené, babičkám, které jsou v důchodu a nebo mladým slečnám, které se chtějí odlišit svým stylem oblečení od ostatních.

Ano, narážím zde na téma recyklace, ať už oblečení, tak i jiných věcí. V dřívějších dobách se hodně přešívalo staré oblečení. Bylo to hlavně z úsporných důvodů a taky nabídka v obchodech byla velmi skromná. Dneska se z recyklace stává módní směr a vznikají na toto téma na internetu a pinterestu na celém světě různé blogy, od těch amatérských, až po úplně umělecká díla. V dnešní době rostoucí náklady na suroviny a likvidaci odpadů zvyšují atraktivitu recyklace. Naše planeta je zavalena množstvím použitých a vyřazených oděvů.

Vzpomínám si na své mládí. Jsem ročník 1954. Když jsem navštěvovala střední školu, tak můj šatník vypadal takto: Kvalitní flaušový plášť zelené barvy se vypáral, obrátil na ruby a ušil nový. Z vyřazeného obleku hnědé barvy (podotýkám opět velmi kvalitní látka) jsem měla ušité kalhoty a vestu. Z tmavě modrého vyřazeného obleku jsem měla sako a sukni. Sako mělo podšívku bledě modrou s bílými puntíky. A takto bych mohla pokračovat. A kolik jsem s tím udělala parády.

Když se mi narodila dcerka, tak jsem si moc přála šicí stroj. Bylo to však nedostatkové zboží. Jednou přišly do obchodu 3 šicí stroje značky Veritas. Bylo nám řečeno, že půjdou do prodeje příští den. Otvírali v osm hodin. Manžel se obětoval a šel čekat před obchod ve čtyři hodiny ráno. Málem ho zatkli tehdejší příslušníci veřejné bezpečnosti, že chce obchod vykrást. Později dorazili další zájemci. V osm hodin ráno otevřeli a já jsem se stala majitelkou šicího stroje značky Veritas, který měl na svoji dobu neskutečně mnoho funkcí. (Šiju na něm dodnes a to bez jediné poruchy. Nedám na něj dopustit. I když jsem si koupila nový, nějak si na něj nemůžu zvyknout a šiji raději na starém.)

A tak jsem začala na sebe i na svoji dcerku šít a to hlavně se starých věcí, abych se to naučila. Později jsem si troufla koupit i nové látky. Když bylo dceři 12 let, tak mě úspěšně vystřídala a už mě k šicímu stroji nepustila. Vymýšlela, šila, pletla a háčkovala pro sebe a občas i pro mne úžasné modely, za které sklízela patřičnou pochvalu, hlavně od soudružek učitelek a kamarádek ve škole.

Pak přišlo období, kdy se dcera vdala, já jsem získala nové, náročné povolání při kterém mi již na tyto aktivity nezbýval čas. Nyní, když jsem v důchodu, tak jsem se k tomu zase vrátila a dělám svými výtvory radost své 16 leté vnučce, která se ráda hezky obléká a ráda nosí věci, které se odlišují od tuctových.

Jinak musím podotknout, že taková tvůrčí činnost je taky moc dobrá terapie na splín a špatnou náladu. Při tvoření zapomenete na starosti a odměnou je vám navíc radost z hezkého výrobku vytvořeného vlastníma rukama.

Pro úplnost přidávám odkaz na článek  https://www.zenysro.cz/blogy/domacnost-a-hobby/ze-stareho-nove

A o tom, jak dnes šije moje dcerka, Vám napíšu zase příště.